Hřích je boží přání (6)

17. července 2011 v 19:50 | Cemetery385 |  Hřích je boží přání
Hola hej! :)
Je tu další kapitola a konečně začínám rozjíždět děj, so enjoy...! :)




S nějakými těmi přestávkami jsem téměř celé dva dny strávil obvoláváním vedení Flammingenovy střední školy. Nejprve jsem si smluvil schůzku s ředitelem. Bylo mi známo, že tenhle prošedivělý padesátník gaye zrovna v lásce nemá. Nebo to možná nebylo úplně tak, že by je nenáviděl, ale na pozemku svojí školy se s nimi rozhodně nechtěl zaobírat.
Jelikož jsem tušil, že se po chodbách bude už teď kolem osmé potulovat spousta studentů, úprava zevnějšku u mě byla na prvním místě. S díky jsem odmítl Graysonovu nabídku pomoci, protože bych pak jistě vypadal spíš než jako středoškolský skudent jak zmalovaná holka. Koneckonců jsem se potřeboval zaučit i já.

Už to byla poměrně dávno, kdy jsem po těhle chodbách chodil já, ale jakmile podrážky mých bot okusily školní dlažbu, ihned jsem se přenesl do studentských let. Však to byla i moje škola.
Při klepání na ředitelnu se mi notně potila ruka, ale svoji narůstající nervozitu jsem se snažil regulovat alespoň hlubokými nádechy.
"Dále," ozval se hřmnotný hlas zpoza místnosti.
Vstoupil jsem a elegantně, alespoň jsem v to doufal, za sebou zavřel. Přivítala mně stroze vybavená místnost asi o třiceti metrech čtverečních, které dominoval masivní stůl z modřínového dřeva. Celkově byla vybavena spíš staromódně, avšak v honosném stylu. Na stěně, vymalované kávovou barvou, visel velký obraz rolníků a pluhu, co táhli koně.
Za stolem seděl již zmiňovaný ředitel. Slabě pokynul bradou ke druhé židli, která, jak jsem pochopil, teď patřila mě.
"Tak, co pro vás můžu udělat?" pozvednutým obočím mi tak naznačil, že můžu začít.
"Jistě už víte, pro jakou organizaci pracuji. Již dlouhou dobu se snažíme zrealizovat jeden nápad. Chtěli bychom do školy vyslat něco jako zvěda maskovaného za normálního studenta. Měl by se běžně začlenit mezi své rádoby vrstevníky a tak zjistit, jak si vlastně dnes žijí homosexuální teenageři. Chtěli bychom tak zabránit další šikaně a bohužel někdy i smrti gayů a lesbiček, " vychrlil jsem ze sebe informace o našem projektu.
Ředitel celou dobu nemě zíral s lehce pootevřenými ústy. Nic, než mírný šok jsem z jeho tváře prozatím neuměl vyčíst.
Poškrábal se v prořídlých vlasech a jal se promluvit: "No, musím uznat, že je to velmi svérazný nápad. Předpokládám, že ten "vrstevník" máte být vy," významně pozvednul obočí.
"To ano," přitakal jsem, "víte, opravdu si myslíme, že je to dobrý nápad. Něco takového tu ještě nikdy předtím nebylo a rozhodně to nemůže nikomu ublížit. Předešlé metody zklamaly, tak proč nevyzkoušet něco nového," oháněl jsem jedním argumentem za druhým.
"No, já…" ředitel vypadal opravdu bezradně.
Ale věděl jsem, že povolení mám už skoro v kapse.
"Co říkáte na to, že bych vám dal chvíli na rozmyšlenou a do zítřka byste nám dal vědět?"
Mužse téhle možnosti chytil jako tonoucí stébla.
"To je dobrý nápad. Rozhodně se ještě poradím s celou komisí," otřel si čelo hřbetem ruky.
"Tak vám děkuji za váš čas a pevně doufám ve vaše kladné rozhodnutí," pousmál jsem se a potřásl mu rukou.
Výborně a teď přichází další část plánu. Musím si proklepnout ještě zástupkyni ředitele. Kdosi mi říkal, že ta je v těhle záležitostech mnohem víc benevolentní a otevřená novým nápadům.
Nemusel jsem díky bohu vůbec hledat, protože slečna Camberová sídlila přímo naproti ředitelně. Na zdi vedle dveří visela její podobizna a jmenovka vyvedená ve zlaté barvě. Než jsem zaklepal, napadlo mě, že pokud fotografie nebyla příliš stará, moc se nezměnila od dob, co si ji pamatuji. Odjakživa to byla milá vysoká žena potrpící si na béžovou barvu a sukně pod kolena.

Po vyzvání jsem o poznání uvolněněji vkročil do její pracovny a opětoval jí pozdrav a potřesení ruky.

"Ale! To je milé překvapení! Pan Iero! Víte, že jste se vůbec nezměnil?" Horlivě mi třásla pravicí a usmívala se svým typickým vstřícným způsobem.

"Uhm, tohle vlastně není tak docela moje běžná vizáž," vyvedl jsem ji hned zpočátku z omylu, "musím ale říct, že vy jste stále stejná. Skoro si připadám, jako bych zase něco vyvedl a měl být u vás na koberečku," zasmál jsem se a zároveň se usadil do příjemně měkké židle.
"Váš neobjektivní kompliment raději přejdu," laškovně pozvedla jedno obočí, "spíš mi vysvětlete, co máte na mysli tím, že takto normálně nevypadáte."
Aha, takže pan ředitel se ještě nepochlubil. Nevadí, alespoň mám volné pole působnosti a ona nedá na zkreslené informace od toho dědka.
Dal jsem se tedy dnes již podruhé do vysvětlování celé věci a slečna Camberová mě se zaujetím poslouchala.
Skončil jsem svůj monolog a složil ruce, které mi celou dobu mého proslovu energeticky lítaly vzduchem, abych tak svým slovům dodal pořádnou dávku zanícenosti, do klína.
"Jeví se to jako zajímavý nápad," přenesla váhu na předloktí a zadívala se významně na moje sešlapané tenisky "a můžu vás ubezpečit, že už teď máte moji plnou podporu."
Neubránil jsem se upřímnému úsměvu. "Děkuji vám. Vynasnažím se, aby z této kampaně měla ve finále zisk i vaše škola," nepřestával jsem v tlačen í na pilu.
"Jsem si jistá, že jako student mezi dnešní mládež skvěle zapadnete. Kdyby tak na všech byla tak málo zřejmá neúprosně přibývající léta, " nostalgicky si povzdechla a urovnala neexistující záhyb na bledě modrém svetru.
Tahle věta pro mě byla jasným znamením, že musím rychle vypadnout, než budu muset snést lkání na v celku promarněný život téhle dámy ve středních letech.
Zvedl jsem se k odchodu a přes stůl podával Camberové ruku.
"Přijďte pozítří touhle dobou. Zítra je školní schůzka rady a já přednesu váš návrh. Pokud nikdo nebude nijak zvlášť proti, myslím, že od pondělka bychom vás mohli opět prohlásit naším studentem."
S velkými díky jsem za sebou konečně zavřel dveře kanceláře. Však byl nevyšší čas, začínalo tam být pěkné horko.
Tady, na chodbách střední školy se mohlo moje exibicionistické já, které bylo možná až příliš dlouho uzavřeno hluboko pod prahem konvencí, konečně zase naplno projevit. S nezkortným vnitřním nadšením jsem si uvědomoval zvědavé pohledy z každého rohu, jak jsem se ležérním krokem blížil k východu. Cloumal mnou pocit, že nejspíš brzy vybuchnu, pokud si nebudu moci poskočit a nebo alespoň zavísknout. Samozřejmě jsem neudělal ani jedno z toho.
S pocitem téměř jasného úspěchu jsem nasedl do auta a jal se nastartovat. Najednou mi kdosi zaklepal na boční okno. Ač jsem dotyčnému člověku nejprve neviděl do obličeje, bylo hned jasné, že jde o ženu.
Pás těla, který byl přes sklo možný vidět, naznačoval křivky boků upnuté v úpletové sukni zářivě červené barvy končící těsně nad koleny a holé ruce s absencí laku na nehtech.
Než jsem mohl začít pátrat v hlavě, o koho se jedná, žena se shýbla a naskytl se mi tak pohled do jejího obličeje.
Nebylo pochyb. Audrey Greenová, ač s delšími vlasy střiženými do ne tak extravagantnícho účesu, jako z dob střední, bez černě orámovaných očí a piercingu ve rtu, avšak s pořád stejným drzým úsměvem.
Stáhl jsem okénko.
"Jsi to ty, Franku?"
"Hádám, že jo. Co ty tu děláš?" otevřel jsem dveře auta a kývnutím jí nabídl místo spolujezdce.
Bez okolků nasedla. "Učím tady."
"No páni! To jsem nevěděl," neubránil jsem se neurvalé reakci. "To bych zrovna od tebe nečekal."
"No, každý jednou musí dospět," vyměnila úsměv za rty semknuté do tenké čárky a významně si mě přeměřila pohledem.
Aha, zřejmě upozorňuje na moje oblečení. To jste se slečno docela zmýlila, protože já už nejsem žádný pacholek! A vůbec, co mě má co soudit podle toho, co mám na sobě?!
"Od pondělí tady budu zase studovat. Rozjíždíme takový projekt, který má prozkoumat život mladých gayů na středních školách. Budu něco jako špeh. Tak proto tyhle hadry," zatahal jsem si za fialové tričko a přidal rozpačitý úsměv.
Audrey pobaveně přikývla a jeden z pramenů ji neposledně polechtal na pravé tváři. Ihned ho zase zastrčila za uši. Problesklo mi hlavou, že tehdy s krátkými vlasy vypadala líp.
"Takže bychom spolu neměli být viděni, nemám pravdu?"
Přitakal jsem.
"Rád jsem tě viděl."
"Já tebe taky a doufám, že tě budu taky učit! Nemůžu si tohle nechat ujít!" Zasmála se a vystoupila zpět na školní parkoviště, které už zase zelo prázdnotou.
Doufám, že jí nebudu mít na zeměpis, ten mi nikdy moc nešel…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 HSimC HSimC | 10. prosince 2011 v 1:52 | Reagovat

Mohla by si to aj dokončiť.. hmm ? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama