What do you feel? (3)

19. prosince 2010 v 19:08 | Cemetery385 |  What do you feel?
Věřte, že píšu pořád, ale jde mi to pomaleji (jak jinak). Mám tu pro vás nový díl WDYF, tak doufám, že si ho užijete a tu a tam napíšete nějaký komentář.

whdyf




















Nevěděl, jak dlouho stál u okna, jak dlouho obdivoval a zároveň zatracoval výhled před sebou. Možná by tam vydržel ještě déle, kdyby si nevzpomněl na svoje děti.
Doposud je bral jako svoji velmi podobnou genetickou informaci, další generaci skvěle vycvičených Librianů. Teď to bylo jiné, pocítil neodvratnou touhu se na ně jít podívat.

V levém rohu spala jako vždy Rebecca, jen o málo starší než její bratr. Nikdy před tím si nevšiml, jak moc se podobá svojí matce. Černé vlasy, malý nos a totožný smířený výraz ve tváři. Byla až neuvěřitelně krásným dítětem.
Stočil svůj zrak k posteli napravo. John je ještě příliš malý, aby některé věci chápal, ale když mu bylo něco nařízeno, autoritu ctil bezmezně. Gerard věděl, že z něho jednou bude skvělý bojovník.
Jak je vůbec možné, že nikdy nepocítil alespoň drobnou pýchu, když své děti pozoroval? Copak Prozium dokáže opravdu zabít úplně každičký kousek citů?

Slovo cit znal jenom jako poučku, termín, co nemá příliš velký význam. Neuměl poměřit rozdíl mezi emocemi a apatií. Teď si byl naprosto jist, že cítí. Konečně dostal to, po čem jeho tělo celý život podvědomě prahlo. Jak nepřekonatelně krásný pocit to byl, když se bosý prošel po šedém koberci a vnímal, jak ho mezi prsty příjemně lechtá. Do nohou ho studily koupelové dlaždice, a když se zadíval do zrcadla, téměř oněměl. Ne snad proto, že by byl uchvácen svým zevnějškem, ale kvůli čemusi, co nedokázal dost dobře popsat. Viděl se jinýma očima. Nedíval se jen na člověka, v odraze spatřil sebe.
Omámeně přejel bříšky prstů po ledovém skle zrcadla a sledoval čmouhu, kterou po sobě dotek zanechal. Opřel se dlaněmi o umyvadlo, aby na sebe lépe viděl . Očima skenoval každičký milimetr svojí tváře. Neuvěřitelné, jak drobné dílky kůže nakonec dají dohromady celý obličej. Nikdy dřív se nad tím nepozastavoval.
Co všechno se teď vlastně změní? Bude moci žít dál jako doposud nebo nadobro přestane s braním Prozia a tak bude riskovat prozrazení? Nevěděl, jak si odpovědět. Potřeboval ještě
alespoň malou chvíli opěvovat krásu cítění.

Tělo se znenadání otřáslo zimou. Pohlédl na svoje silné paže a jemné chloupky, které najednou stály v pozoru. Kdysi mu někdo řekl, že i tohle je poznávací znak "vzbouřenců", i když tato tělesná reakce vlastně s emocemi vůbec nesouvisela.
Přejel si dlaní po hřbetu levé ruky a znovu vzhlédl k zrcadlu.
Dovolil rtům, aby se lehce pootevřely a jazyk nechal uvězněn za předními zuby. Poprvé v životě se usmál a s takovou samozřejmostí, až ho to vyděsilo.
Tvář se ale po chvíli zkřivila téměř ve škleb, a proto Gerard raději ústa zase sevřel v tenkou čáru.
Život, který si právě teď tímto nevinným úsměvem nastolil, nebude ani trochu jednoduchý a on si toho byl vědom. Jak by se jen někomu mohl svěřit se svými pocity, když právě ty byly pro Librii zhoubou? Jako Cleric je odpovědný za svoje chování víc než kdo jiný a přesto by tak rád ukázal svoji prostou lidskost. Podělit se o svoje niterní pocity a nalézt pochopení, to byla právě jeho touha.
Sžírala ho taková spousta nezodpovězených otázek, které se bál snad jen vypustit z úst, ale snažil se je zahnat do nejzazšího koutu mysli. To bylo na novém nepoznaném stavu to nejtěžší - vyrovnat se a čelit vlastním myšlenkám.
Zaslechl nepatrný hluk, přicházející od někud z vedlejšího pokoje. Prudce sebou trhl, aby se otočil za přicházejícími kroky. John.
"Proč nespíš, otče?" otázal se drobný chlapec až s přílišnou přísností, což se na tak malé dítě vůbec nehodilo.
I Gerarda zarazil jeho tón hlasu a už už chtěl vyhrknout, že takhle by s ním mluvit neměl, ale přesně to by znamenalo jisté prozrazení.
"Šel jsem se napít vody. Vzbudila mě žízeň," opáčil na místo toho.
John jen lehce pokýval hlavou a otočil se k odchodu. V jeho pohybech bylo znát lehké zaváhání. Když pak letmo přejel rukou po své paži - zřejmě kvůli ne příliš vytopené místnosti - Gerard by snad přísahal, že to udělal s určitým citem, ale to byla naprostá hloupost. Obě jeho děti jsou přece pravidelných uživatelm prozia.
Po chvíli zírání do prázda se mu rozklepala kolena zimou, jak tam tak stál na chladné koupelové podlaze, šel si tedy znovu lehnout. Potřeboval se vyrovnat se všemi nově nastupujícími pocity, chtěl si je především vychutnat, jakoby to snad bylo naposledy a on už nikdy víc neměl možnost okusit tu krásu vnímání emocí.
Při zvuku vybrací se mu na nočním stolku roztančil mobil a Gerard sebou polekaně trhnul. Co po něm v tuhle dobu mohli chtít, pomyslel si, když si ověřil, že na displeji poblikává číslo z práce.
"Ano," snažil se o co nejchladnější tón.
"Omlouvám se za vzbuzení, ale právě teď je nejvhodnější doba na provedení potřebných kroků ohledně procesu vašeho bratra Michaela Waye. Byl lokalizován v budově bývalého divadla na Downtown Avenue," oznámil mu jeho "věrný sluha" Paul.

Gerard přesně věděl, co znamenají ona slova o potřebných krocích, ale poprvé pocítil nával zoufalství a bezmoci, pokud by je měl převést v činy. Nemůžou po něm přeci chít, aby zabil vlastního bratra! Přesto, že se mu nesnesitelnou bolestí svíralo hrdlo, odpověděl: "Rozumím, za 15 minut jsem tam."
Za několik okamžiků už vyjížděl z garáže. Doufal alespoň v to, že v na místě nebude kromě nich už nikdo další a on se tak bude moci Mikeymu přiznat
a omluvit se, aby alespoň trochu ulevil svědomí.
Přijel před bílou budovu již nefungujícího divadla a zadíval se do vymlácených oken, která zela prázdnotou. S každým dalším krokem, co stoupal po schodech a byl tak blíž cíli, přemýšlel o zatuchlosti vzduchu uvnitř a prasklinách ve zdech. Takové absorudní malichernosti mu běhaly hlavou, když se chystal na popravu vlastního bratra. Nebylo mu hodno zúčastnit se procesu, kde by byl za přítomnosti svědků zpopelněn, měl být chladnokrevně zastřelen přímo na místě, právě proto, že byl Claric.
Když přišel až dovnitř, Michael se ani nesnažil o útěk, musel vědět, co se chystá a evidentně byl se svým osudem smířený. Otočil se za hlukem zavírajících se dveří.
"Ty?" překvapeně povytáhl obočí, zjevně překvapen výběrem popravčího.
Gerard se ještě jednou obezřetně rozhlédl
a poté přiběhl až k bratrovi a pevně ho objal. Do očí se mu začaly hrnout pálivé slzy.
"Nechci to udělat! Možná musí existovat nějaké jiné řešení!" vykřikoval Gerard, mačkajíce přitom Mikeyho.
"Nebereš prozium! Proč si mi to neřekl?"
"Přestal jsem až dnes večer, pořád ještě nevím, co můžu očekávat."
"Tak uteč, když zničíš podkožní čip, nenajdou tě!"
I Mikeymu už začaly do očí prostupovat slzy. "Nemluv nesmysly, najdou mě a tebe taky zabijí, za to, že jsi neudělal, co jsi měl.
Nemáš za výběr!"
Gerard naposled stiskl bratrovo rameno.
"Sbohem bráško," zašeptal Mikey a pevně stiskl víčka.
Gerardovi se nesnesitelně potila ruka, kterou dřímal zbraň. Až si jednu chvíli myslel, že ji upustí. Mířil mu přesně na hlavu a přemýšlel na tím, o čem teď dumá jeho bratr. Z pevně semknutých víček se tu a tam vyhrnula slza, kterých už měl Gerard plnéoči. Než se mu zrak zamlžil úplně, ticho přeťal výstřel…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kisss kisss | Web | 19. prosince 2010 v 21:58 | Reagovat

To bylo ... sobecké, vzhledem k tomu, že kdyby ho nezabil, zabili i ho ....Pro záchranu svého vlastního ubohého života, udělá člověk cokoli ;)
Těším se na další díl, ikdyž mě to ze začátku moc nebralo, teď je to ... v něčem jiné! :) Líbí se mi to. A hodně ... Jsem zvědavá, jak se bude dál odvíjet Gerardův příběh, a jakou roli tam bude mít Frank :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama