Hřích je boží přání (5)

28. října 2010 v 15:30 | Cemetery385 |  Hřích je boží přání
sdgs

Mám tu pro vás jednu hodně dlouhou kapitolu po hodně dlouhé době. :) Doufám, že ještě alespoň okrajově víte, oč jde a pokud ne, tu je odkaz na předchozí kapitolu...
Enjoy, rate a comment!























INVIDIA

"Frankie, přijď se k nám podívat. Maminka už se po tobě ptala! Prý, jak se ti daří a že ti mám vyřídit pozdravení pro tvojí matku," Michael upíral prosebně zrak k malému chlapci.
Oba byli stejně staří a přesto ho svojí výškou Michael už dávno předčil. Jinak si ale vůbec nebyli podobní. Frank, menší s o trochu podsaditější postavou a roztomilými baculatými tvářičkami rozhodně nebyl bojácný a občas se i trochu předváděl za účelem strhnout pozornost okolí. To Mikey, byl pravý opak. Byl až nezdravě hubený a ostře řezanému obličeji dominoval úzký nos. Taky měl špatný zrak, ale brýle si jeho rodina nemohla dovolit. Navíc by ho to ve společnosti shodilo ještě mnohem víc - na špatný zrak měli nárok pouze staří lidé.
Malého Franka pozvání upřímně potěšilo. Málokdy se stávalo, že by mu někdo dával najevo, že stojí o jeho přítomnost. Ale, jak bylo jeho zvykem, rozhodl se dělat trochu okolky. Mimo jiné taky proto, aby se opravdu ujistil, že Michael o jeho návštěvu opravdu stojí a není to jen výraz jakési slušnosti.
Za účelem předstírané odtažitosti se vyhnul Mikeyho štěněčímu pohledu. "Nevím, co by na to řekla máma. Nerada mě pouští k cizím lidem do domu," mluvil a přitom se vehementně snažil udělat do vysušené země co možná největší důlek klacíkem, co ležel opodál.
Drobná ručka druhého chlapce vystřelila k Frankově rameni, aniž by si Mikey uvědomil, jak naléhavě a důvěrně to gesto působí. I Frankova pozornost najednou ožila. Tohle nikdy předtím ani jeden z nich neudělal.
Michaelovi líce se zbarvily do krvava a dlaň se zase rychle svezla do bezpečné vzdálenosti od jeho ramene.
Franka to chování nemálo překvapilo a nejednou už nepotřeboval další důkazy Mikeyho přátelství. Jeho kamarád mu najednou přišel tak roztomilý s celým svým červenáním a klopením očí, že se neubránil a udělal to samé, co předtím on. Ale ne tak zbrkle - dal si záležet, aby do svých prstů vnesl patřičný pocit vděku.
Mikey vzhlédl a jeho pořád ještě lehce zrůžovělou tvář proťal úsměv. Frank se zvedl, zahodil klacek daleko do trávy a společně se vydali do domů Wayových…

Jejich domov se příliš nelišil od toho, kde pobýval Frank, ale přesto z něho čišila jakási aura útulnosti a rodinného štěstí. Alespoň Frankiemu to přesně takto připadalo pokaždé, když překročil práh skromné světničky. Celý dům působil světleji díky obložení z tikového dřeva a jemných lněných záclon, které ladily s ubrusem smetanové barvy. Frank si představil, jak musí být látka v okně jemná. Když si s ní i slaboučký větřík pohrává, jakoby nebyla těžší než pavučina. Chtěl se jí dotknout, ale i když okna nebyla kdoví jak vysoko, musel by si vzít židli, aby tam dosáhl.
Michael ho pobídl, aby se posadil a nabídl mu placky, co ležely v proutěném košíku a dosud z nich stoupala pára. Podle toho usoudil, že paní Wayová musí být ještě doma. Měl ji rád, protože se mu zdálo, že nikdy nic nepředstírá, vždy jedná tak, jak si situace žádá a ještě stačí všude kolem rozdávat upřímné úsměvy. Jak je to dlouho, co viděl svojí matku se usmívat, problesklo mu hlavou. Neubránil se srovnávání jeho a Mikeyho rodiny. V jednom se lišila hodně - Michael měl odmalička otce, který s nimi bydlel a žil spořádaně, jak se na manžela rodiny sluší. Frankovi ani tolik nevadilo, že jeho otec a matka nejsou svoji, ale čím dál kratší pobyty jeho otce mu ubližovaly. Připadal si pak tak moc nechtěný. To ho po každém příchodu k Mikeymu ubíjelo nejvíc. Tohle on nemusel nikdy snášet. Otec s ním byl pořád a hrdě ho brával do náručí a slůvky uznání nešetřil. Frankovi tyto momenty scházely pořád víc a víc.
Z přemýšlení ho probral hlas paní Wayové.
"Frankie! To jsem ráda, že tě vidím! Už jsem si dělala starosti, že si nemocný, když ses tu tak dlouho neukázal. Nestyď se a vezmi si placku, před chvíli jsem je upekla," hrnula ze sebe slova,
které Frank moc nevnímal.
Prohlížel si její pečlivě upravené lokny tmavých vlasů, sepnutých v týle. Některé si schválně nechala spadnout volně kolem dokonale oválného obličeje. Rty měla natřené krvavě rudou rtěnkou, Frank se tudíž dovtípil, že má namířeno do práce. Byla tak krásná a milá, až měl Frankie chuť se přivinout do jejího mateřského objetí a zůstat v tomhle domě napořád spolu s jejich otcem i Michaelem. Vzápětí však tuto pošetilou myšlenku zaplašil, oplatil jí úsměv a natáhl ruku po nabízeném jídle.
Všichni si spolu sedli ke stolu a Frank trpělivě odpovídal na všetečné otázky kolem jeho osoby. Ani mu to tolik nevadilo, jako jindy od zvědavých drben z vesnice, protože paní Wayová pořád vtipkovala a tu a tam ho pohladila po hnědých vlasech. Ale, jak předpokládal, po nepříliš dlouhé chvíli se zvedla k odchodu .


"Moc mě to mrzí, ale práce nepočká. Kluci buďte hodní a Franku, dohlídni mi na Mikeyho," pohladila je oba po tváři a připojila polibek na čelo svému synovi.
Jakmile se za ní zabouchly dveře, Mikey znepokojeně odešel od stolu.
Frank si všiml změny jeho chování, napil se vody a s pohledem
'co se děje?' se obrátil na Mikeyho.
"Nenávidím, když tam chodí. Nejsem tak malej, abych nepochopil, co tam s ní provádí, " přešlápl nervózně z nohy na nohu.

Frank se zarazil a začal přemýšlet nad jeho slovy. Nikdy se moc nezabýval řečmi ostatních vesničanů, protože I proti němu a jeho matce jich byla mířena spousta a většinou nic z toho, co namluvili nebyla Pravda. Ale když si vybavil, jak moc upravená a namalovaná Michaelova matka chodí do práce, došlo mu, že
k nikomu chodit neuklízí
a už vůbec nemůže pracovat na poli, jak tvrdívala, když na to přišla řeč.

Zvedl hlavu od desky stolu a podíval se na Mikeyho.
Sklonil se a proto mu spadly prameny jemných vlasů přes oči a tak zabraňovaly výhledu. Prsty křečovitě svíral stůl, který byl učený na přípravu jídla a právě teď na něm ležela neumytá mísa od těsta, co zde ve spěchu zapomnělajeho matka. Klouby na prstech mu bělaly vztekem a zdálo se, že každou chvíli s něčím hodí a nebo přinejmenším zakřičí. Měl k tomu tak blízko. Nestalo se ale ani jedno z toho. Franka nepatrně zklamalo, že Mikeyho hněv nepřerost přes únosnou hranici. Tak mu tedy troche pomůže.
"Tvoje matka je děvka," pronesl s ledovým klidem a s dychtivostí sledoval, jak chlapec zareaguje.
Mikeyho tělo se najednou vzpřímilo a dvěma rychlými skoky bylo až u Franka. Ten jako omámený sledoval, jak Michaelova ruka vyrazila proti jeho bradě a nestačil ani uhnout před tvrdou ránou, která ho v zápětí srazila ze židle přímo na podlahu.
Zdálo se, že Mikeyho jeho vlastní chování překvapilo ještě mnohem víc, než samotného Franka.
"Takhle o ní mluvit nebudeš!" dodal ještě, ale to už se Frank stačil vyhrabat z pod stolu a úder mu oplatil.
Mikey si přejel dlaní po spodním rtu a jeho prsty zbarvila šmouha krve. Skousl si ret, aby tak mohl tu tekutinu ochutnat. Nevzpomínal si, že by mu někdy teklo tolik krve a už vůbec ne z úst. Byla jako kdyby si do pusy strčil kus železa. Cítil, jak překonala hráz úst a líně stékala po jeho bradě.
Oba chlapci zrychleně oddechovali a ani jeden se tomu druhému nechtěl podívat do očí. Mikey byl první, kdo to nevydržel a vzhlédl k Frankovi. V očích měl slzy bolesti, zklamání a studu. Prudce Frankovi ovinul paže kolem krku a zabořil obličej někam do jamky blízko klíční kosti, snažíc se tak zakrýt rychle se řinoucí slzy.
"Promiň mi to, měl si pravdu, " vzlykal slova omluvy. Frank si utřel krev, co mu tekla z nosu a otáhl se od Mikeyho.

"Ale mě to přece nevadí," pokrčil rameny a přidal úsměv, "jen nechápu, proč - "

Převalil jsem se z boku na břicho a zhluboka vydechl. Zasténal jsem pár nesrozumitelných nadávek a oddělal ze sebe přikrývku. Už ani v nejmenším jsem se nezabýval podivným, jako by pokračujícím snem, ve kterém jsem figuroval já jako malý chlapec. Provázel mě téměř každé ráno a stal se nedílnou součástí mého vstávání. Ale občas, když jsem nebyl úplně zaměstnaný svojí prací jsem se na něj rozpomněl a to mi dle Daleových slov dodalo ještě více zadumaný výraz při práci.
Ze zvyku jsem pohledem zabloudil na budík, I když jsem věděl, že je každý pracovní den nastavený na stejnou dobu.
Protřel jsem si unavené a ještě ne zcela rozlepené oči a zamířil do koupelny.
Provedl jsem rychlou ranní očistu, nasoukal se do prvního oblečení, co mi přišlo pod a dal vařit vodu na kafe. Nemohl jsem potlačit už asi osmé zívnutí, které se nezadržitelně dralo ven. Skoro to vypadala, jako bych vůbec
nespal a to mě dnes čekal z mého pohledu dost náročný den. Na schůzku z klukama se nedalo zapomenout.
Jak znám Graysona, už má vyhlídnuné tucty obchodů a butiků z oblečením a dnes mě hodlá umučit k smrti. Jediná moje záchrana bude Dale, který taky nemá rád courání po nákupech, takže jedině on by mě mohl zachránit.
Zamyšleně jsem usrkával silný nápoj
a kouřil cigaretu, když se rozezvonil zvonek. To už budou nejspíš oni.

"Zdravíčko, Frankie!" zakřičel Grayson a vlepil mi pusu na uvítanou.
Hned poté se přidal I Dale a už se drali do mého skromného příbytku.
"Musím ještě dosnídat a - ", chtěl jsem podotknout něco v tom smyslu, že se chci ještě upravit, ale byl jsem nestoudně přerušen.
"Snídaní myslíš tu hromadu cigaret a litry kafe? Dovol, abych podotkl, že když tuhle snídani," naznačil ve vzduchu uvozovky," oželíš, vůbec nic ti to neudělá. Už tak máme spoždění," podotkl Dale.
Mocně jsem popotáhl z téměř dohořelé cigarety. "Jaký spoždění, do obchodů přece nejsme objednaní," odpověděl jsem nechápavě.
"Ale ke kadeřnici se objednat musíš a pokud se nepletu, tam jsi na jedenáctou," odvětil Grayson a vylil mi celý hrnek do dřezu.
Pobaveně jsem protočil oči nad jejich péčí. To jsou celí oni…
"Fajn, tak teda jdeme," rezignovaně jsem pokrčil rameny a vystrkal je ze dveří.

"Jsou moc velký, podej mi tak o číslo menší," zahuhlal jsem z kabinky.
"Vždyť tohle už je skoro dětská velikost, měl bys trochu přibrat," řekl Grayson a podal mi přes závěs kalhoty o číslo menší.
Tyhle mi byly akorát. Až na červený pásek byly úplně černé a proklatě uzké. Byl jsem obeznámen o tom, že se jedná hit poslední módy. To, že riskuju neplodnost převařením mých varlat bylo klukům očividně jedno. Ale zase zvýrazňovaly pevný zadek a štíhlé nohy. Nebylo to tak špatné.
Na řadě byly trička. Začal jsem s tím, které se mi líbilo ze všech nejmíň, ale Grayson mi ho vnutil. Bílé s přidělanou šedou vestou. Když jsem se na sebe zadíval do zrcadla, připadal jsem si jako naprostý blbec. Slíbil jsem klukům, že se jim vždycky ukážu, takže jsem s mírným zahanbením vylezl z kabinky.
"Wow, tohle je prvotřídní outfit, že jo Dale?!" zavýskl Grayson a šťouchl Dale, vyžadujíc reakci.
"Sluší ti," zahuhlal už mírně znuděný Dale.
"Ne, do tohohle mě nenuť, vždyť se to ke mě vůbec nehodí!" zaúplě jsem.
"Ale v té škole tě nikdo nezná, jak teda může usoudit, jestli se to ke tvé image hodí nebo ne?"
Přeskoušel jsem ještě asi čtyři trička, dvě košile a tři mikiny a Grayson byl ze vše naprosto odvařený, takže jsem si je vzal. K tomu přibral ještě troje jeansy a konečně jsme se z toho proklatého obchodu klidili ke kadeřnici.
Jen co jsem dosedl do křesla, začala si mě žena s nůžkami v ruce kriticky měřit.
"Myslím, že tohle by měl dělat Phill. Phille?" zavolala na jiného kadeřníka a odešla.
No, co to k čertu mělo znamenat?! To, že jsem na to tak špatně, že by to měl dělat někdo zkušenější pro ty horší případy?! To se mě tedy docela dotknulo…
"Hustá dlouhá kštice. Pravděpodobně dlouho nestříhaná. Nepoužíváte žádný kondicionér ani zábaly nebo masky, že?" otázal se muž.
Nečekal však na odpověd a ihned se s otázkou v očích zadíval na Graysona.
"Chce to rapidní změnu. Musí ho to omladit minimálně o deset let. Určitě to chce nějakou zářivější barvu. Neboj se toho, myslím, že na tomuhle se dá jedině pomoct," zahihňal se Gray.
"A já jsem vzduch?" namítl jsem.
"Samozřejmě, že ne, ale potřebuje, abys vypadal jako teenager, takže to nech na něm," odvětil Dale a oba se posadili do křesel a dál si mě nevšímali.
"Tak, jsem hotov," řekl kadeřník a sundal ze mě plášť, co mě měl chránit před vlasy.
Nevěřícně jsem na sebe zamrkal do zrcadla. Za zády jsem slyšel údivné povzdechy obou mých přátel. Vypadal jsem úplně jinak, ale musel jsem uznat, že bemála tři hodiny v salónu se vyplatily. Vypadal jsem opravdu na čerstvých sedmnáct.
"Vypadáš úžasně!" shodli se kluci.
Poté jsme zaplatili a rozhodli se chvíli posedět v blízké kavárně, kde jsme museli domluvit další drobnosti ohledně mé proměny.
"Ale ještě tomu něco chybí," zamyšleně si mě prohlížel Grayson.
"Jo, už vím! Potřebuješ zvíraznit oči. Pojď se mnou na záchod, obtáhnu ti je tužkou," zvedal se.
Hlasitě jsem se ohradil: "Ne, to ať tě ani nenapadne! Nemusím se přece malovat! Inky jsem to nedělal!"
"Tak je teď možná nejvyšší čas," odbil mě a už mě postrkoval k toaletám.
"Teď je to perfektní," vydechl Gray a nechal mě podívat se do zrdcadla.
"Vypadám jako punkové děcko," ušklíbl jsem se na sebe v dost špinavém a matném odrazu.
"A to je přece náš cíl, ne?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama