Říjen 2010

Hřích je boží přání (5)

28. října 2010 v 15:30 | Cemetery385 |  Hřích je boží přání
sdgs

Mám tu pro vás jednu hodně dlouhou kapitolu po hodně dlouhé době. :) Doufám, že ještě alespoň okrajově víte, oč jde a pokud ne, tu je odkaz na předchozí kapitolu...
Enjoy, rate a comment!























INVIDIA

"Frankie, přijď se k nám podívat. Maminka už se po tobě ptala! Prý, jak se ti daří a že ti mám vyřídit pozdravení pro tvojí matku," Michael upíral prosebně zrak k malému chlapci.
Oba byli stejně staří a přesto ho svojí výškou Michael už dávno předčil. Jinak si ale vůbec nebyli podobní. Frank, menší s o trochu podsaditější postavou a roztomilými baculatými tvářičkami rozhodně nebyl bojácný a občas se i trochu předváděl za účelem strhnout pozornost okolí. To Mikey, byl pravý opak. Byl až nezdravě hubený a ostře řezanému obličeji dominoval úzký nos. Taky měl špatný zrak, ale brýle si jeho rodina nemohla dovolit. Navíc by ho to ve společnosti shodilo ještě mnohem víc - na špatný zrak měli nárok pouze staří lidé.
Malého Franka pozvání upřímně potěšilo. Málokdy se stávalo, že by mu někdo dával najevo, že stojí o jeho přítomnost. Ale, jak bylo jeho zvykem, rozhodl se dělat trochu okolky. Mimo jiné taky proto, aby se opravdu ujistil, že Michael o jeho návštěvu opravdu stojí a není to jen výraz jakési slušnosti.
Za účelem předstírané odtažitosti se vyhnul Mikeyho štěněčímu pohledu. "Nevím, co by na to řekla máma. Nerada mě pouští k cizím lidem do domu," mluvil a přitom se vehementně snažil udělat do vysušené země co možná největší důlek klacíkem, co ležel opodál.
Drobná ručka druhého chlapce vystřelila k Frankově rameni, aniž by si Mikey uvědomil, jak naléhavě a důvěrně to gesto působí. I Frankova pozornost najednou ožila. Tohle nikdy předtím ani jeden z nich neudělal.
Michaelovi líce se zbarvily do krvava a dlaň se zase rychle svezla do bezpečné vzdálenosti od jeho ramene.
Franka to chování nemálo překvapilo a nejednou už nepotřeboval další důkazy Mikeyho přátelství. Jeho kamarád mu najednou přišel tak roztomilý s celým svým červenáním a klopením očí, že se neubránil a udělal to samé, co předtím on. Ale ne tak zbrkle - dal si záležet, aby do svých prstů vnesl patřičný pocit vděku.
Mikey vzhlédl a jeho pořád ještě lehce zrůžovělou tvář proťal úsměv. Frank se zvedl, zahodil klacek daleko do trávy a společně se vydali do domů Wayových…

Jejich domov se příliš nelišil od toho, kde pobýval Frank, ale přesto z něho čišila jakási aura útulnosti a rodinného štěstí. Alespoň Frankiemu to přesně takto připadalo pokaždé, když překročil práh skromné světničky. Celý dům působil světleji díky obložení z tikového dřeva a jemných lněných záclon, které ladily s ubrusem smetanové barvy. Frank si představil, jak musí být látka v okně jemná. Když si s ní i slaboučký větřík pohrává, jakoby nebyla těžší než pavučina. Chtěl se jí dotknout, ale i když okna nebyla kdoví jak vysoko, musel by si vzít židli, aby tam dosáhl.
Michael ho pobídl, aby se posadil a nabídl mu placky, co ležely v proutěném košíku a dosud z nich stoupala pára. Podle toho usoudil, že paní Wayová musí být ještě doma. Měl ji rád, protože se mu zdálo, že nikdy nic nepředstírá, vždy jedná tak, jak si situace žádá a ještě stačí všude kolem rozdávat upřímné úsměvy. Jak je to dlouho, co viděl svojí matku se usmívat, problesklo mu hlavou. Neubránil se srovnávání jeho a Mikeyho rodiny. V jednom se lišila hodně - Michael měl odmalička otce, který s nimi bydlel a žil spořádaně, jak se na manžela rodiny sluší. Frankovi ani tolik nevadilo, že jeho otec a matka nejsou svoji, ale čím dál kratší pobyty jeho otce mu ubližovaly. Připadal si pak tak moc nechtěný. To ho po každém příchodu k Mikeymu ubíjelo nejvíc. Tohle on nemusel nikdy snášet. Otec s ním byl pořád a hrdě ho brával do náručí a slůvky uznání nešetřil. Frankovi tyto momenty scházely pořád víc a víc.
Z přemýšlení ho probral hlas paní Wayové.
"Frankie! To jsem ráda, že tě vidím! Už jsem si dělala starosti, že si nemocný, když ses tu tak dlouho neukázal. Nestyď se a vezmi si placku, před chvíli jsem je upekla," hrnula ze sebe slova,
které Frank moc nevnímal.
Prohlížel si její pečlivě upravené lokny tmavých vlasů, sepnutých v týle. Některé si schválně nechala spadnout volně kolem dokonale oválného obličeje. Rty měla natřené krvavě rudou rtěnkou, Frank se tudíž dovtípil, že má namířeno do práce. Byla tak krásná a milá, až měl Frankie chuť se přivinout do jejího mateřského objetí a zůstat v tomhle domě napořád spolu s jejich otcem i Michaelem. Vzápětí však tuto pošetilou myšlenku zaplašil, oplatil jí úsměv a natáhl ruku po nabízeném jídle.
Všichni si spolu sedli ke stolu a Frank trpělivě odpovídal na všetečné otázky kolem jeho osoby. Ani mu to tolik nevadilo, jako jindy od zvědavých drben z vesnice, protože paní Wayová pořád vtipkovala a tu a tam ho pohladila po hnědých vlasech. Ale, jak předpokládal, po nepříliš dlouhé chvíli se zvedla k odchodu .

Hlásím návrat!

24. října 2010 v 18:06 | Cemetery385 |  Other
fgfd

So guys...
Po dlouhé době (aspoň pro mě) se vám zase ozývám!
Jak jsem slíbila, tak také plním! Můžu vás ujistit, že o těhle podzimních prázdninách zapracuju na novém designu a co víc i na dalších kapitolách a jedné zbrusu nové story... :)
Zkrátka se tu chystá A BIG REVIVAL!
Doufám, že jste tak natěšeni jako já a budete trpělivě kontrolovat update!