Listopad 2009

Fangtasia (1)

17. listopadu 2009 v 15:42 | Cemetery385 |  Stories-Other
Vůbec nevím, kolik tahle story bude mít dílů a jak se bude vyvíjet dál. xD
Potřebovala jsem jenom nutně napsat něco o upírech. xD
Ještě něco, nebude v ní obyvyklý pár. Do hry jsem zapojila jednoho velmi atraktivního pána. Zde pro inspiraci jeho fotka a zkuste hádat, kde jsem na něj přišla... xD Mimo jiné ho můžete vidět i ve videoklipu Paparazzi od Lady Gaga. :)




Jedenáct hodin a jedna noc černá tak, až tě to dusí. Nebe je tak těžké, zavalené černým flórem, až se zdá, že každou spadne a zavalí tě jako bezcenného červa.
Ale jsi snad něco jiného? Něco, za co by stálo bojovat, zemřít...?
Hádám, že ne.
I přes pokročilou noční hodinu se po ulici prochází naprosto bdělý muž. Nemůže spát, ostatně jako pokaždé, když je tak dusná noc. Tělo mu spaluje žár. Proráží si cestu v podobě drobných kapek vycházejíc ze všech pórů jeho kůže. Možná je to jeden z důvodu, proč nedokáže vydržet v posteli déle než pár hodin. To vedro je nesnesitelné. Ale srdce, srdce je naprosto klidné. Pro jistotu si pokládá rozpálenou dlaň na hruď, aby zjistil, zda bije.
Samozřejmě, je přece živý. V naději, že na ztrouchnivělé lavičce v parku zůstalo trochu chladivé rosy, si sedá a pokládá nohu přes nohu. Přitom si trochu ušpiní spodní lem nohavice. Suchý prach je všude, teď už i na jeho černých kalhotách.
Zavírá oči a hlavu zvrátí dozadu. Dlouhé havraní vlasy se mu přemístí z čela a zůstanou volně viset přes opěru lavice. Levou ruku nechává spadnout podél vedle roztoucího keře. Nechtěně však zavadí o větev a ihned pociťuje ostrou bolest v ukazováčku.

"Sakra." zakleje a ve tmě se snaží zaostřit na prst, kde tuší stále se zvětšující kapku krve.

Přikládá si prst ke rtům a vysává rubínově červenou tekutinu. Z úst mu přitom každou chvíli vychází rozčilené zasyknutí smíchané s bolestí.

"Dovol."

Marně přemýšlí, jestli tu ještě před pár sekundami byl nějaký muž, protože teď před ním jeden stojí. Gerard z něj nemůže spustit oči. Ač do parku doléhá jenom zlomek světla, co září v ulici, i tak dokáže rozeznat jeho rysy. Nesmírně krásné rysy. Muž ho hypnotizuje očima, jejichž barva se v šeru nedá odhadnout, vypadají pouze jako temné prázdné kruhy. Čiší z nich však neobyčejná energie, která jakoby probíhala každým nervovým zakončením Gerardova těla.
Omámeně mu nastavuje levou ruku s drobnou oděrkou. Vysoký muž pokleká a uchopuje dlaň do svých štíhlých prstů. Jsou nezvykle studené, jakoby venku nebylo přes třicet stupňů, ale mráz. Při kontaktu s jeho kůží působí Gerardovi téměř křeč. Jako když na malý okamžik spojíte oheň a led a pak sledujete, jak se led roztéká. Není to však led, co stéká z Gerardova prstu.
Teprve teď si Gerard uvědomuje, že muž si vložil jeho poraněný prst do úst a usilovně z něj vysává jeho krev.
Prudce mu vytrhne dlaň z toho chladu a vyděšeně pozoruje rudě zabarvující se ruku. V poznání zpátky pohlédne do temných očí. Mužovy rty odhalí jasně zářící pár ostrých zubů.

Ve vteřině se po něm jeho lačnící tělo vrhá a zabodává špičáky do obnaženého krku. Horkou noc protne výkřik značící něco zlého. Z Gerardovy tepny prýští hustá krev a stéká mu za černé tričko. Bolest je nesnesitelná. Zdá se mu, že jeho celý krk ochrnul a že s ním nemůže otočit ani když se od něj muž odtrhne a usmívá se zvířecím úměvem. Takhle chutná smrt, proběhne mu hlavou. Snaží se v mužových očích najít trochu nějakého citu, ale je v nich jen prázdnota.

"Kdo k čertu jsi?!" vzmůže se Gerard na zašeptání a přitom si opatrně přejede po ráně na krku.

Pohlédne na zakrvavené prsty a je mu na zvracení. Ale zdá se, že z rány už další krev nevytéká. Není mrtvý, díky bohu.

"To není tak důležité." vypraví ze sebe muž. "Podstatnější je, že jsem si tě vybral. Ode dneška uděláš přesně to, co ti řeknu." skloní hlavu a do čela mu spadne pramen vlasů.

"Nebudu poslouchat nějakýho blázna, co si hraje na zasranýho upíra a vysává krev nevinejm lidem!" zakřičí Gerard a snaží se působit vyrovnaně.

Opak je ale pravdou. Cloumá s ním strach. Vždyť před ním stojí takřka dvoumetrový chlápek, co ho právě málem zabil. Cítí, že by si na něj neměl dovolovat, ale ta příchuť riskování je podivně vzrušující.
Ve vteřině je mužova tvář u té Gerardovy. "Važ slova, já si totiž na nic si nehraju. Já jsem upír."

Jeho obličej je až nebezpečně blízko, tak moc, že Gerard cítí jeho ledový dech na tvářích. Na pár vteřin by přísahal, že se mu snad zastavilo srdce, ale pak se do hry začal zapojovat mozek. Upíři přece neexistují. Ale z tohohle jde opravdu strach.

"Chci, aby ses napil mojí krve."

Nečeká na odpověď a zarývá zuby do svého zápěstí. Rty se zabarvují do červena a zápěstí zaplavuje tatáž barva.

"Zbláznil jste se? To neudělám...!" než se však Gerard vzmůže na fyzický odpor, cití jakousi vlnu podvolení ve svém těle a beze slov přikládá své rty k jeho ráně na zápěstí.

Krev nechutná vůbec tak, jak by předpokládal. Je podivně hořká, ale cosi v jeho nitru se jí stále nemůže nabažit. Saje a pořád ji polyká. Stéká mu po bradě a smíchává se s jeho vlastní.

"To stačí." vytrhne mu upír svoji paži a znovu se na něj zadívá.

Najednou jakoby se Gerard probudil z tranzu. Pil jeho krev! Takovou zvrácenost přece nemohl udělat!

"Od teď jsme spolu propojeni. Ucitím každou tvoji emoci, ať budeš kdekoliv."

Tak rychle, jak se objevil, zase zmizel. Nechal Gerarda sedět potřísněného zbytkami krve na opustěné lavičce v parku. Tohle byla ta nejpodivnější noc, jakou kdy zažil...

Brand new design

15. listopadu 2009 v 14:18 | Cemetery385 |  Other
Tak jsem ho konečně dodělala. :)
Upřímně, se záhlavím nejsem tak úplně spokojená, ale menu se mi zdá pěkné (když mě nikdy nepochválí, musím to udělat sama, znáte to xD).
Doufám, že se vám líbí a změnu uvítáte...

Co oči nevidí (3)

7. listopadu 2009 v 18:34 | Cemetery385 |  Co oči nevidí




Gerard 's POV


Pět deset. Už vychází slunce a já pořád ležím v posteli. Nepůjdu do školy. Mám snad tisícovku důvodů. Tak třeba, bolí mě hlava a moje oči se podobají malinkatým švírkám. A celkově se cítím unavený. To ten včerejšek. Neměl jsem chodit ven, takhle to dopadne vždycky. Mám oprávnění si myslet, že mi slunce ubliží. Vyléčím se ale z toho někdy? Moc bych chtěl žít jako všichni ostatní. Zajít si s Mikeym na colu, nebo si jen tak sednout ven a kreslit. Bylo by tolik nových příležitostí k využití volného času. Takhle nemám nic, jen letitý stereotyp. Ale přece s tou svojí směšnou fobií nepůjdu k doktorovi! Vysmál by se mi, jako všichni ostatní.
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Pozdechnul jsem si a vyzval dotyčného ke vstupu.

"Gee? Ty nepůjdeš do školy?" přišel za mnou Mikey.

"Ne, není mi dobře."

"Ale tímhle nic nevyřešíš, měl bys jít. Prosím."

Se slzami v očích jsem se zadíval do okna. Ještě jsem ani neroztáhl závěsy.

"Dobře." přikývl jsem a abych přesvědčil jeho i sebe, začal jsem se soukat z postele.

Čeká mě další ubíjející den ve škole.

FR

3. listopadu 2009 v 19:37 | Dark_Eye |  Other
Ahoj všichni (?) v sobotu jsem se vrátila z Paříže, jsem nadšená! Paříž je nádherná, v nejblližší době jsem hodim fotky a nějaký článek...

What do you feel? (2)

1. listopadu 2009 v 14:18 | Cemetery385 |  What do you feel?
Já prostě neumím psát na povel, ale na to už jste asi přišli. :)
Doufám, že si další díl mé futuristické story přečtete a pokud se vám nechce psát komentář, alespoň ohodnoťte článek. Děkuju vám.

Bílé auto přistavilo před Gerardovým příbytkem. Dlouhá řada šedočerných domů, co se táhnou až ke křižovatce. Jsou postaveny ze stejných betonových kvádrů a tyčí se několik metrů nad zemí. Všchny stejné, totožné...
Gerard se stoprocentní samozřejmostí vypnul motor, vystoupil a zabouchl dveře od svého služebního vozu. Vykročil, ale zasekl se v půli pohybu. Otočil se směrem, kterým tušil přiskříplý cíp kabátu. Napřáhl ruku a jediným škubnutím se vysvobodil. Jak snadné...

"Otče?" pozdravil Gerarda malý John, ale oči od obrazovky velké plazmové televize neodtrhl ani na zlomek vteřiny.

Otec právě promlouval ke všem občanům Librie:

"Po stalení je lidstvo ovládáno vlastními myšlenkami. Pro tělo je to jako pomalá sebedestrukce. Vždy bylo jen otázkou času, kdy se objeví jedinec, který začne využívat této slabosti..."

Pozdě, ale přece

1. listopadu 2009 v 12:50 | Cemetery385 |  Other
Ano, ano... Včera byl Halloween a taky Frankovy narozeniny. Nějak jsem pozapomněla dát blend i na tenhle blog...
Nu, což :)

Frankiemu přeju ještě dodatečně další skvělý rok života. :)