Říjen 2009

Don´t let the lights go out (2) - THE END

15. října 2009 v 21:21 | Cemetery385 |  One-Shot-Frerard
Vím, vím, trvalo mi to... xD

"Stějně sis měl vzít dovolenou." upravovala Rebecca svému manželovi vzorně uvázaný uzel na kravatě rubínové barvy.
Dokonale ladila k černému saku a užším tmavým kalhotám. V jejich firmě museli oba vždy vypadat jako správní podnikatelé a pokud na sobě nemáte odpovídající oděv, lidé vás neberou vážně. To si uvědomili už dávno.

Gerard si už po několikáte povzdechl. Potřeboval odsud vypadnout a zase se zabrat do práce. Těch pár dní dovolené, co zařizovali stěhování, ho úplně vyčerpalo. Ale než by přiznal, že už nemůže, raději celou záležitost otočil v žert.

"Někdo musí živit rodinu, miláčku."

Dobře věděl, jak Rebecca nenávidí, když jí někdo přiřkne zaběhlý úděl matky v domácnosti a tím z tí udělá manželovu puťku. Nikdy se tak necítila a i kdyby měli dětí třeba dvacet, ten fakt by to nezměnilo.
Udělila mu políček a posledním letmým polibkem na tvář se s ním rozloučila. Ještě že Vendy bývá tak hodná a ona alespoň může pracovat.


Gerard vyřídil dvě rodiny, pro které už delší dobu scháněl vhodný byt a uvolněně se posadil do křesla. Žádné další zákazníky už nečekal a proto zvedl telefon a požádal sekretářku o oběd. Většinou se spokojil s nabídkou z čínské restaurace na rohu ulice a pořádně silnou kávou. Hlavně, že to bylo rychlé. Povolil si knoflík u saka a zavřel oči, opřený o polstrované opěradlo židle. Znamená to tedy, že má ještě asi dvacet minut, než se ozve zaklepání a Susan mu přinese jídlo. To je ještě dost času, aby...
Ale zaklepání se ozvalo mnohem dřív, vlastně ještě před tím, než Gerard stačil dostatečně vypnout.
Otevřel oči a sedl si trochu víc jako ředitel firmy.

"Susan, řekl jsem ti, co mi máš objednat!" zavrčel přes dveře.

"Omlouvám se, můžu přijít jindy."

Ve dveřích nestála Susan, ale jakýsi neznámý mladík. Zřejmě zákazník. Gerard ihned nasadil standartní úsměv a zvedl se ze židle, aby mohl za mužem zavřít dveře.

"Promiňte, myslel jsem, že jste moje sekretářka. Občas se ptá na úplně samozřejmé věci desetkrát. Posaďte se, prosím." pokynul rukou ke křeslu, zrovna takovému, jaké měl i Gerard, jen na opačné straně stolu.

"Co pro Vás můžu udělat?"

Muž si Gerarda chvíli prohlížel a najednou mu vyletělo obočí:

"Jsi to vážně ty? Gerard Way?"