na Blog.cz

Jinak bych chtěla moc, moc, moc poděkovat lidem kteří píší pravidelně komentáře, jste úžasní moc Vám děkuji:-*

Píšu Aki´s POV!

A chtěla bych moc poděkovat Lůlince za úžasný banner, thank you Honey:-*

Kdo si nepamatuje, tak tady je předchozí díl.

"Íhahá!" výskl Frank a s dřevěným koníkem poposkočil zase o kousek dopředu.

Na louce za vsí si takhle hrával od rozbřesku až do setmnění. Doma sám být nemohl a jeho matka chodila pracoval na pole, kam měl zakázáno chodit. Žádné děti tam nesměly. Proto Frank den co den sedával tady. A když už ho samotné hraní omrzelo, všude kolem bylo plno dětí a ty rozhodně na dovádění skoupé nebyly. Měl spousty kamarádů, ale nejvíc si rozuměl s Michaelem. Ostaní ho sice moc rádi neměli, říkali o něm, že je jeho matka coura, ale Frankovi to nevadilo. Nezáleželo mu na tom, co dělá jeho matka, pro něj bylo hlavní, že na něho je vždycky hodný.

ahoj ahoj!! jen vám chci napsat pár slov. S Natálkou pro vás připravujeme nový příběh,ale bohužel nevím kdyy se dopíše Nath je mimo PC! Ale vypadáto nadějně.Nebude to dvojice které sem dosud psala,tkaže snad vám to nebude vadit a přečtete si to a hezky okomentujete,protože jak se zdá tak komentáře nějak moc nepřibývaj a to mě hrozně mrzí!! tak to je vše =)) zatíím!!

"Prosím, Mary! Neopouštěj mě! Nemůžu bez tebe žít!"

Jedním uchem jsem poslouchal nářek jakéhosi chlápka, co ho právě opouštěla manželka, linoucí se z televize, ale daleko víc jsem se soustředil na úklid v mojí skříni.

Ne, vážně nejsem člověk, který by moc často uklízel, ale když už nemůžu najít svoji oblíbenou mikinu, musím těm věcem dát trochu řád. I když je pravda, že ještě před pár měsíci bych se na nějaký vyklízení prádla vykašlal.

Potřebuju se trochu odreagovat. Každej den mi příjde na vlas stejnej. Škola, kde musím poslouchat hloupý kecy učitelů, zajít si na oběd a zase domů. Vlastně se divím, že mě ještě nevyhodili, když jsem tam teď nějakou dobu nechodil. Zapomínají rychle, obzvlášť, když se za vás přimluví hodná maminka. Předpokládám, že tam za mne musela jít orodovat, když jsem nevyvázl ani s podmíněným vyloučením.

Od doby, kdy jsme se s Gerardem viděli naspoledy uběhl týden. Nechápu, proč se neozval. Neřekl bych, že jsem mu něco udělal. Třeba se urazil, protože to gesto, které jsem tehdy v jejich chodbě předvedl bylo na jeho vytříbenou morálku příliš. On působí jako vymydlenej panáček, kterej jako by ani nebyl z týhle doby. Někdy mě to štve, ale na druhou stranu je tím tolik odlišnej od ostatních...