Leden 2009

´Cause your eyes

29. ledna 2009 v 19:11 | Cemetery385 |  One-Shot-Frerard
Krátká jednorázovka bez happy endu. Ale by to přežijete, ne? =)
Jinak na motiv mě přivedla písnička Thinking of you od Katy Perry, ale v jedné pasáži jsem musela upravit text, aby to sedělo (je tam When I´m with him a já to přepsala na her).
Příjemné počtení a komentujte. =)

Nervózně pobýhá po pokoji a hledá černou kravatu. Kam ji jenom mohl dát? Přísahal by, že si jí ráno nachystal na ramínko k saku a kalhotám. Ale teď tu není.
Přemýšlel nad schválnostmi, které se dějí tisíce lidem každý den a vždycky v těch nejnevhodnějších situacích. Začínal být rozčilený.
Zbývalo jediné místo, kam se ještě nepodíval, ale přišlo mu hodně nepravděpodobné, že by si zrovna tam dával kravatu. Ale i přesto seběhl schody a vkročil do koupelny. Jasně, byla tam. Válela se v koši na prádlo, takže mu asi spadla, když nesl vyprané prádlo k sobě. Uvázal si ji a mrkl na hodinky. Měl přesně hodinu, aby se dostal do kostela na svoji svatbu. Jak znal Jamiu, už tam dávno byla. Takže se určitě čeká už jenom na něj. Měl by spěchat, pokud si nemá zkazit reputaci.

Ehm

18. ledna 2009 v 10:23 | Cemetery385 |  Other
Píšu, protože jsem si založila nový blog o homosexuálech. Pokud se na něj chcete podívat, tak to udělejte TADy.
Za návštěvu bych byla fakt ráda, protože začínám...
díky
Cem.

When the future is less than the present (5)

17. ledna 2009 v 10:00 | Cemetery385 |  Nepochopené předsudky
"Kde seš? Kruci, tak se ozvi!" křičel jsem a zmateně pobíhal v krychli vydlážděné bílými kachličkami.
Místnost mohla mít tak dva na dva metry a měla příšerně nízký strop. I přes můj ne moc velký vzrůst jsem se musel přikrčit, abych si nerozbil hlavu. Mluvila na mě Stacy, ale já ji nikde neviděl. V pokoji ale nebyl žádný nábytek, prostě ani jedna skulinka, kam by se mohla schovat. Ale přesto jsem ji neviděl. Ostré světlo namířené přímo proti mě mi bránilo pořádně otevřít oči a tak se rozhlídnout.
"Franku! Pomoz mi, oni to nedokážou!" opět prořízl místnost Stacyin výkřik.

Co oči nevidí...(2) part 2

13. ledna 2009 v 12:00 | Cemetery385 |  Co oči nevidí

Gerard's POV


Uslyšel jsem něčí kroky a otočil se za zvukem. Mířil sem nějaký kluk. S nezájmem jsem zase odvrátil hlavu na druhou stranu.

"Ehm, nevíš, kolik je hodin?" vypadlo z něho a já polekaně nadskočil.

Zaraženě jsem se na něj povídal a vytáhl z kapsy mobil.

"Budou čtyři." odvětil jsem krátce a dál se jeho osobou nezajímal.

Pokýval hlavou a rozhlédl se kolem. Nespíš na někoho čekal, protože i následujících několik minut zůstal stát na stejném místě.

Co oči nevidí...(2) part 1

12. ledna 2009 v 18:59 | Cemetery385 |  Co oči nevidí
Jelikož se mi zdálo, že tenhle díl je na vás moc dlouhej, dala jsem je do dvou částí. Druhý díl čekejte zítra...=)
Gerard's POV
"Gee, prosím, pojď se najíst!"
Slyšel jsem, jak na mě zezdola křičí máma.
Podíval jsem se na hodiny, ukazovaly poledne - jasný čas na oběd. Jenže já nepociťoval hlad. Přišlo mi naprosto zbytečné jíst, bohužel moje tělo to čas od času vyžadovalo.
"Nemám hlad!" zakřičel jsem zpětně a znovu se ponořil do přemýšlení.
Máma už to se mnou vzdala. Ze začátku mě nutila chodit ven, prý abych se provětral, ale já tyhle vycházky omezil jen na to nezbytné chození do školy.

The Green Design

10. ledna 2009 v 15:57 | Cemetery385 |  Other
Nový měsíc - nový design. =)
Je to trochu opožděné, ale snad mi to prominete.
Myslím, že už to chtělo změnu hlavně co se týče barev. Doufám, že vám zelená nevadí? xD
Tak kdyžtak napište svůj názor a všechny přibývající story komentujte...

Co oči nevidí...(1)

5. ledna 2009 v 18:39 | Cemetery385 |  Co oči nevidí
A začínám opět s novu story! Doufám, že se vám bude líbit, protože je to zase trochu jiné než obykle píšu. Hlavně v tom, že poprvé píšu oba pohledy. Hlavně komentujte, nebo mě naštvete a pak se na vás vykašlu!!

Prolog



"Sakra, tak už vypadni!" zakřičela Samantha, žena sedící ve starém křesle se zašedlým potahem, který možná kdysi býval smetanové barvy.
V pravé ruce svírala dlouhými štíhlými prsty láhev od vína, která už byla z poloviny prázdná. Bylo ji teprve třicet, ale už dávno měla svůj život v troskách. Od puberty vymetala každý večírek, kde se vyspala s kdekým a domů chodila naprosto opilá až k ránu. Proč si to nepřiznat? Teď už na tom stejně nezáleželo.